čtvrtek 2. října 2014

Do divadla v džínách?

Začala jsem chodit do divadla. Pro některé z vás to není žádné překvapení, protože tady i na svém druhém blogu Knihu, prosím! jsem napsala několik článků o představeních, která jsem navštívila.

Začala jsem chodit v létě, kdy kroměřížské Divadlení bývalo na nádvoří radnice a klubu Starý pivovar a veřejně to přiznám, nebrala jsem to jako nějakou velkou společenskou událost, navíc jsem jezdila na kole, abych byla rychle tam a rychle zpátky, takže jsem chodila jak jinak než v džínách a botaskách. To mě sice neomlouvá, ale navíc představení bývala kolem deváté hodiny večerní a jak se připozdívalo a kalendář se pomalu obracel v srpen, bývalo i zima a kdekterý divák byl viděn v teplých bundách a dekách.

Jenže léto přešlo v podzim a divadlo se přesunulo do sálu Starého pivovaru a já jsem při první návštěvě zažila veliké faux pais. Přijela jsem v džínách a botaskách! A jako bonus nás tam bylo jen několik, a tak moje džíny a botasky bily do očí. Přiznám se, že jsem se hluboce zastyděla a nohy jsem schovávala pod židli, prostě nechtěla jsem být moc na očích. Ono to moc dobře nešlo, když jsem seděla v první řadě a v sále nebyla úplná tma.

Už od základní školy nám naše třídní vštěpovala, že se do divadla v džínách nechodí. Patří to k základní společenské etiketě a kdo s tím má problém, ať jde k šípku a do divadla nechodí. A upřímně si myslím, že je úplně jedno, zda se jedná o ochotnické či profesionální divadlo, pohádku pro děti či cokoliv jiného. Prostě divadlo je divadlo. Samozřejmě se také musí rozlišovat, jestli jdete do velkého divadla nebo do komorního divadla, kde jsou pravidla trochu volnější.

Na druhé představení jsem se hezky oblékla. Myslím tím hlavně to, že jsem neměla džíny a botasky, ale společenské kalhoty, halenku a boty na podpatku. Hned jsem se cítila mnohem lépe a tak trochu i slavnostněji. Zajímalo mě, jak jsou na tom ostatní diváci. A ano, našli se tam tací, kteří džíny měli, ale určitě si tím hlavu nelámali jako já.

Říkám si, jestli je vážně tak těžké otevřít svou skříň, vydolovat a oprášit sukni či společenské kalhoty. Není nutné, aby pánové měli zrovna kravaty a dámy rukavičky, ale co to udělá, když se na dvě hodinky kulturního zážitku hezky oblečeme? Rozhodně to udělá radost nejen nám, ale určitě i hercům.

Takže závěrečné konstatování zní: DO DIVADLA V DŽÍNÁCH NE!

1 komentář:

  1. Ja divadla milujem práve preto, že môžem vytiahnúť zo skrine krásne šaty, ktoré sa na bežné nosenie nehodia, obuť topánky, v ktorých síce dlho nevydržím, ale cítim sa v nich (aj napriek bolesti) strašne žensky a užiť si chvíľku nevšedného luxusu. Divadlo mám v úcte, najmä tie nádherné priestory a pre tú drinu, ktorú musia herci, režisér a všetci okolo zvládnuť. Obzvlášť balet, to je úžasný svet.

    OdpovědětVymazat