Lucembursko pro děti a Turistické Lucembursko

V úterý 20. října proběhly v rámci Lucemburských dní dvě akce. Obě se však konaly v Knihovně Kroměřížska.

První akce byla v dětském oddělení, kdy děti měly splnit mnoho úkolů. Mohly si vytvořit vlastní královskou korunu, vybarvit si obrázek královny a krále či postavit z kostek zámeckou věž. 

Dalším úkolem bylo vyplnění soutěžního kvízu o Lucembursku. Otázky to nebyly vůbec jednoduché, ale nápověda v podobě atlasu byla k dispozici a všechny děti měly odpovědi správné. Otázka, kolik je v Lucembursku bank, se v knize hledala hodně dlouho. A jaké jsou nejvýznamnější lucemburské produkty? I tato otázka dala dětem pořádně zabrat, přesto ji však zvládly také dobře zodpovědět.

Všechny správně vyplněné kvízy pečlivě ohodnotila evropská poslankyně Olga Sehnalová a děti od ní dostaly malé dárečky.

Pak přišla na řadu Cestománie a Objektiv. Lucembursko je rozlohou podobné Zlínskému kraji, má 2 586 km2, ale narozdíl od Zlínského kraje se může pyšnit velkým množstvím památek jako jsou hrady, zámky, rozhledny či katedrály.

Po shlédnutí těchto dvou pořadů následovala cestovatelská beseda s Milanem Teplanem. Milan Teplan se do Lucemburska rozjel v září 2013 a kromě zážitků si s sebou přivezl spoustu fotografií. Na mapě Lucemburska ukázal, kudy cestoval a zároveň celou trasu prezentoval v podobě fotografií.

Na fotografiích představil bývalá ocelářská města, hrady Bourscheid či Vianden, kde se narodil Jan Lucemburský, budoucí český král.

Zahájení Lucemburských dní

Po půl roce do Kroměříže opět zavítaly Evropské dny. Tentokrát to byla země, která v tomto půlroce předsedá evropskému společenství. Tou zemí je Lucembursko.

Zahájení se jako tradičně uskutečnilo v kroměřížském kulturním domě. Pozvání Olgy Sehnalové přijala Iva Mrázková, honorární konzulka České republiky, a Michal Wittmann, předseda Asociace česko-slovensko-lucemburského přátelství.

Úvod zahájily děti ze Základní umělecké školy v Kroměříži. Pod vedením paní učitelky Lenky Doubravové zazpívaly lidovou píseň Zu Arel Op der Knippchen. Z literárně-dramatického oboru v ZUŠ Kroměříž si žáci připravili recitaci od lucemburského básníka Guillauma de Machauta.

Diváky přišel pozdravit také první tajemník Velvyslanectví Lucemburska v ČR Frank Biever, který svou zdravici přečetl v češtině.

Celou besedu moderovala Daniela Vrbová z Českého rozhlasu Plus. Svých hostů (Iva Mrázková a Michal Wittmann jsou manželé) se ptala na záludné otázky. Diváci se tak dozvěděli, že v Lucembursku žije asi 1400 Čechů, převážně překladatelů, ředitelů. Pořádají různé kulturní akce, výstavy či hudební vystoupení.

Lucemburčané ve své zemi moc lucembursky nemluví, protože nemají příležitost. Lucemburština je více slyšet, denní tisk je psán v němčině či francouzštině. 

Také zde zazněla otázka na gastronomii. Mezinárodním jídlem je uzené maso s fazolemi a bramborami. Lucembursko je také známé svými bílými víny, např. rulandské šedé, bílé a černé, ryzlink smíchaný se silvánem či perlivé víno.

Po besedě přišly na řadu otázky z řad diváků a úplně na závěr kavárna a restaurace Scéna připravila pro všechny návštěvníky ochutnávku lucemburských jídel. Diváci tak mohli ochutnat švestkový koláč, paštiky s paprikou či zeleným pepřem nebo také již zmiňované tradiční lucemburské jídlo. Po celý týden Lucemburských dní si mohou návštěvníci v restauraci v rámci denního menu objednat lucemburské pochoutky.

Součástí tohoto týdne je také výstava s názvem Lucemburské střípky, v Knihovně Kroměřížska je k vidění sbírka knih lucemburských spisovatelů. V knihovně je také soutěžní fotografická výstava z Lucemburska navštíveného občany.

    

Zápisky z turistova deníku: lidové stavby v Rymicích

Rymice jsou malinkou vesničkou u Holešova. Má přes pět set obyvatel, kde každý zná každého. V této vesnici naleznete pozůstatky z dob, kdy lidé neznali elektřinu, plyn ani splachovací záchod. V Rymicích se nachází několik domečků s doškovou střechou a vybavením, které k domům patřilo. A nejen to, kromě těchto domků si návštěvníci mohou prohlédnout větrný mlýn a zdejší tvrz.

Prohlídka se nám opravdu líbila. Trvala sice hodinu a půl, procházelo se vesnicí, ale nikomu to nevadilo. I děti byly spokojené a to už je co říct.

Doškové domky

Domečky pochází z období 18. století, ale rekonstrukce probíhala v 70. letech 20. století. Návštěvníci mohou nahlédnout do interiérů všech domků. Domečky mají hliněnou podlahu, jsou postavené z nepálených cihel a mají typický znak - doškové střechy.

Také každý domek byl jiný, navštívili jsme tak chaloupky nejen chudých obyvatel, ale i obydlí bohaté rodiny.

Kovárna

Zdejší kovárna slouží dodnes. Byla postavená v 19. století, Střecha není z došků, ale z břidlice, aby nedošlo ke shoření. Jak logické, když jsme v kovárně.

Zajímavostí je zařízení na podkování ne koní, ale krav. Protože kůň umí držet, kráva to neumí, tak musela být připnutá do popruhů.

Větrný mlýn

Tento mlýn německého typu byl postavený v roce 1795 v Bořenovicích. V roce 1972 byl převezen do Rymic, kde se stal součástí prohlídky. Celý mlýn je otočný, otáčel se pomocí "berana". Je to dlouhá tyč, kterou nemůžete minout. 

Tvrz

Tvrz byla vystavěná ve 14. století. V 19. století tvrz sloužila jako palírna, později jako cukrovar. V současné době tvrz vlastní Muzeum Kroměřížska, které zde vybudovalo výstavy a expozice ze života na venkově. 

Jsou zde vykopávky, které se našly v Rymicích, dále pak nádobí a formičky, které se používaly přii vaření a pečení, svatební kroje, povozy, jednoduše vše, co představovalo tehdejší způsob života.

Jak se do Rymic dostat?

Rymice leží kousek od Holešova. Cesta je v pohodě, pokud pojedete od Količína, muzeum, kde začíná prohlídka, není od cesty vidět. Vydáte se po hlavní cestě doprava, po levé straně uvidíte uličku s prvními doškovými domky, ale ještě níž je pak muzeum.

Prohlídka je rozdělená do dvou okruhů, malý okruh stojí 50 Kč, velký okruh 60 Kč. Určitě doporučuji ten velký.

 

   

   

   

Zápisky z turistova deníku: Hostýn

Náš další výlet byl opět v okolí, tentokrát trochu vzdáleném, ale přesto dostatečně blízko. Náš cíl se nachází v hostýnských vrších a je místem mnoha poutníků. Toto místo se jmenuje Hostýn. Hostýn je kopec, na kterém najdete například baziliku Nanebevzetí Panny Marie, křížovou cestu, kterou vybudoval Dušan Jurkovič, větrnou elektrárnu a rozhlednu, poutní domy nebo také Vodní kapli.

Na Hostýně jsem nebyla pořádnou řádku let, ale mám pocit, že zůstal úplně stejný. Ale i po tak dlouhé době se mi tady moc líbilo a určitě doporučuji Hostýnek navštívit.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Tato dominanta Hostýnku byla založena v roce 1721, ale vystavění kostela mělo dlouhé průtahy kvůli válečným konfliktům a také kvůli obtížnosti dopravy nahoru. Nakonec byl kostel vysvěcen v roce 1748. Tolik jen v krátkosti k historii kostela, má samozřejmě i pokračování, ale teď to není to hlavní.

K bazilice vedou schody, je to tak typické, že kdyby tam chtěli udělat jen chodník, už by to nebylo ono. Ze zdola je na kostel nádherný pohled. Po stranách schodů jsou stánky s turistickým zbožím a občerstvením, typické lákadlo pro turisty. Pokud se od baziliky otočíte a schody sejdete úplně dolů, objevíte Vodní kapli, ze které vytéká zázračný pramen. Kdo v tuto báji věří, ten se vody napije.

Jurkovičova křížová cesta

S Dušanem Jurkovičem jsem měla možnost se seznámit již dříve. Tedy ne s ním, to je jasné, ale s jeho prací. Tou další věcí byla Jurkovičova rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm, o které jsem psala už vloni.

Tato křížová cesta je nádherná. Jednotlivé kapličky vznikly v roce 1904, autorem kreseb byl Kroměřížák Joža Úprka. Jenže osud tomu chtěl, že se dochovalo jen jedno zastavení. Bylo to kvůli neozkoušené technice, která nevydržela drsné hostýnské podnebí.

Rozhledna

K rozhledně se dostanete, když se od baziliky vydáte doleva a kolem hřbitova nahoru. Nemůžete ji minout, protože před rozhlednou je velká větrná elektrárna, která svými vrtulemi ozvučuje vzduch kolem.

Rozhledna několikrát měnila svůj vzhled, nejvíce se mi podle dobových fotografií líbila varianta z roku 1902, ale je mi jasné, že zdejší povětrnostní podmínky stříšce moc nepřály. V současné době je na střeše rozhledny spousta antén a satelitů. Tato podoba je od roku 2005, kdy rozhledna slouží jako důležitý bod integrovaného záchranného systému.

Jak se na Hostýn dostat?

Nejdůležitější ze všeho je dostat se do Bystřice pod Hostýnem. V Bystřici jsou už pak cedule směřující k Hostýnu. U bystřického hřbitova je odstavné parkoviště, kde můžete zaparkovat auto a máte dvě možnosti. Buď nahoru vyjedete autobusem nebo taxíkem (autobus, dle aktuálního tarifu, stojí 17 Kč dospělí, děti 8 Kč, taxík vás vyjde na 100 - 120 Kč) nebo se vydáte na Hostýn pěšky pod červené značce. Není to daleko, asi jen 4 km.

Autobus jezdí jen jeden každou hodinu. Proto mám pro vás jeden tip na zpáteční cestu. Pokud se chcete z Hostýnu dostat z Bystřice v určitou hodinu, doporučuji si na parkoviště stoupnout minimálně půl hodiny předem, jinak se může stát, že se do autobusu nedostanete. Pokud jste bez dětí a nejste senior, doporučuji procházku z kopce dolů.

Zápisky z turistova deníku: Kovozoo Staré Město

Další výlet nás zanesl do Starého Města u Uherského Hradiště do areálu Kovosteel, kde vyrostla jediná kovová zoo v Evropě. Jak jsem na tuhle zoo přišla? Jednoduše. Na stránkách Turistického deníku jsem hledala, jestli Aquapark v Uherském Hradišti náhodou nemá turistické vizitky. Sice nemá, ale jako atrakce mi vyskočila právě Kovozoo.

Co vlastně kovozoo je? Kovozoo vznikla v roce 2012. Zakladatelem je Bronislav Janeček, generální ředitel REC Group. Z nepoužitého materiálu jako jsou šrouby, matice, řetězy či hasící přístroje vznikla zvířata, která jsou opravdu jako živá - lev, medvěd, nosorožec, hadi, opice atd. atd.  A nejen to, kromě kovových zvířat jsou zde i dřevěné atrakce jako motorka či vozítko podobné tomu, jaké měli Flinstoneovi.

Jako první atrakce, která hned upoutá, je maják Šrotík. Vysoký 27 m návštěvníky vítá, takže Kovozoo nemůžete prostě minout. Maják slouží coby rozhledna, takže po vyšlapání necelých sto schodů se vám otevře výhled po okolní krajině. 

Druhá velká atrakce je hned vedle majáku. Je to loď Naděje. Je dlouhá 20 m. Děti si mohly zazvonit na lodní zvon či zatočit s kormidlem. Navíc se dá loď pronajmout a strávit v ní noc.

Další atrakcí, která děti (a nejen je) zaujme, je průzkum letounu L-610, který byl vyroben v sousedních Kunovicích. Jedná se o největší letoun vyrobený v Československu. A i když se největší, Také si můžete prohlédnout zevnitř

Pokud vás přestane bavit chůze po zemi, můžete se vydat na vyhlídkové lávky, které vedou od Porodnice až ke Kongresovému centru. Navíc jako bonus si můžete prohlédnout "zázemí" Kovozoo - areál, kde se zpracovává kov. Rozhodně to byl velmi zajímavý pohled.

A až vás budou bolet nohy, můžete se pohodlně posadit do vláčku Steelinky a nechat se povozit po areálu. My jsme bohužel vláček nestihli, byly sice slzičky, ale co naplat.

V době akcí jako je Děti a Kovozoo je otevřená Porodnice, kde vznikají kovozvířata. Tvůrci se mohou stát i samotné děti.

V areálu je i rychlé občerstvení s posezením, pro hladové návštěvníky jsou připravené hranolky s kečupem nebo párek v rohlíku a jako přídavek navíc i trampolína. 

Kovozoo se nám moc líbila, bylo to netradiční a velmi zábavné. Prostě skvělým nápadům dávám zelenou a palec nahoru. Takže za mě a za děti ano. 

Jak se dostat do Kovozoo?

Cesta z Otrokovic nás zavedla přímo do Starého Města. Na velké křižovatce, kdy jedna cesta vede do Uherského Hradiště, druhá do Buchlovic, se přímo naproti vám objeví maják Šrotík, který nelze přehlédnout. 

Zaparkovat se dalo docela v pohodě, netuším ale, jak se dá parkovat v době, kdy je v areálu nějaká akce.

   

   

   

     

Zápisky z turistova deníku: Lanáček Otrokovice

Už je zase léto, doba cestování a poznávání nových věcí. No, tentokrát vám představím místo, které je ideální pro děti a na své si přijdou i dospělí. Mluvím o Lanáčku v Otrokovicích.

Lanáček je nově vzniklé lanové centrum pro děti. Je postaven hned vedle městského koupaliště Bahňák, není nad to, když se po osvěžujícím koupání děti přemístí do lanového centra a vyřádí se i tam.

Co všechno na děti čeká? Pavoučí síť, netopýří most či opičí dráha. Na konci čeká děti buď skluzavka nebo sjezd na lanovce. Není třeba podotýkat, že všechny děti využily lanovky. Kromě této atrakce mohly děti využít trampolíny, velkou nafukovací plachtu. Menší ratolesti mohly využít dvou houpaček a dvou skluzavek.

Další atrakcí pro děti jsou autíčka/motokárky. Velká nevýhoda však byla, že se jezdilo po trávě, i když posečené, pro menší děti byl problém zdolat travnatý terén. Výhodnější by však bylo, kdyby mohly jezdit po pevné ploše.

Jak už jsem psala, užít zábavy si mohou i dospělí. Je zde pro ně připravená velká houpačka. Důmyslný systém vyveze odvážného zájemce až do výšky čtvrtého patra a poté chvíli padá volným pádem než se zhoupne na druhou stranu. Atrakce jen pro odvážné a otrlé. Klobouk dolů před všemi, kteří si chtěli zažít adrenalin.

Lanové centrum je spojené s nekuřáckou a klimatizovanou restaurací, venku jsou připravená další místa k sedění. Rozhodně se mi prostředí líbilo, bylo zajímavě řešené.

Určitě to není naše poslední návštěva otrokovického Lanáčka.

Jak se do Lanáčka dopravit? 

Velice jednoduše. Využili jsme MHD, číslo 55, které jede z nádraží až na zastávku Štěrkoviště. Poté přejdete cestu a půjdete pořád rovně až ke stadionu a pak se vydáte doleva a po 200 m jste u cíle.

Do centra se lze dopravit i autem, ale v horkém a slunném počasí asi bude problém zaparkovat. Tuto variantu jsem nezkoušela. Nadšenci pro kola se zde dopraví také snadno. Vede sem cyklostezka podél Moravy, z Kroměříže do Otrokovic se sem dopravíte během hodiny (podle zdatnosti cyklisty).

   

Biblioterapie - přednášky pro veřejnost

Knihovna Kroměřížska připravila pro širokou veřejnost sérii tří přednášek o biblioterapii. První přednáška se uskutečnila pod vedením knihovnice Marcely Kořínkové. Paní Kořínková je dobrovolnicí v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži. Pravidelně za klienty do nemocnice dochází a díky vhodným textům pomáhá pacientům vyjádřit své pocity. Jak však paní Kořínková dodává, biblioterapie je pouze podpůrná léčba.

Druhá přednáška se dotýkala psychických onemocnění. Hana Pašteková je psycholožka, která také pracuje v kroměřížské psychiatrické nemocnici. Posluchačům vysvětlila, jak se nemoci rozdělují, vysvětlila pojmy, jako jsou neurózy, psychózy nebo závislosti. Přednáška paní Paštekové se velmi dobře poslouchala. Povídání trvalo dvě hodiny, ale za tu dobu určitě nebylo řečeno úplně všechno

Třetí část tohoto cyklu opět vedla Marcela Kořínková. Pro své hosty si připravila zajímavý workshop. Úkoly, které měli lidé splnit, již aplikovala na své klienty, se kterými pracovala. První zadání bylo vytvořit vlastní erb, druhé bylo na dva stromy nalepit svoje životní úspěchy a neúspěchy. V posledním úkolu měli posluchači napsat, co je čeká příští den a na co se těší.

Kroměřížská knihovna se může pyšnit tím, že jako první v České republice provozuje biblioterapii, která pomáhá lidem s jejich problémy.

Je dobře, že i po skončení grantu Ministerstva kultury bude Marcela Kořínková v biblioterapii v knihovně pokračovat i nadále a pomáhat tak těm, kteří pomoc potřebují.

8. Divadelní festival Ludmily Cápkové

Divadelní festival Ludmily Cápkové je místo, kde se potkávali nejen herci, ale také lidé, kteří mají rádi divadlo. Letošní festival byl již osmý v pořadí. Ve dnech 28. – 31. května se divákům představilo osm soutěžních představení. 

Letošní festival se nesl v duchu 60. let 20. století, kdy světu vládly květinové děti, hippies, láska a mír. Atmosféra byla uvolněná, lidé se bavili, smáli se a užívali si krásných divadelních dnů. Ale nebyla to jen legrace, ale i těžká práce. Po skončení každého představení se porota sešla v tzv. kruhu, kde diskutovala s představiteli hry o tom, proč si hru vybrali, co se povedlo, co lidi zaujalo, co mohlo být lepší.

Maskotem festivalu byli Bratři v gatích, kteří sklidili velký ohlas, a každé jejich vystoupení bylo originální. Zaslouženě tak získali cenu klubu mladých diváků. Cenu divácké poroty získalo sociální drama Kód nula. Novinářská porota udělila cenu Janě Žáčkové za text k autorské hře Bábelův Bábel. Za nejlepší ženský herecký výkon byla oceněna Tereza Fialová, cenu za nejlepší mužský herecký výkon získal Vladimír A. Mátl. Oba si zahráli v inscenaci Dva. Hlavní cenu vyhrála hra Kód nula divadelního spolku KDO ve Hvozdné.

„Lásku a mír všem!“ J

Osm divadelních představení

Počet osm není náhodný. Když je festival již osmý, bude osm představení. Soutěžního festivalu se zúčastnily ochotnické divadelní spolky ze všech koutů republiky - Ostrava, Hodonín či Poděbrady. Všech osm představení bylo různého žánru. Hrála se zde klasika, drama i komedie. 

Některé byly moc povedené, některé byly složité na pochopení. Přesto všechny hry herci zahráli s nadšením a s cílem pobavit nejen diváky, ale zaujmout i porotu.

A kdo se na festivalu představil? Jmenovitě to byli Zmatkaři Dobronín, Semtamfór Slavičín, 1. Jarkovská divadelní společnost, KDO ve Hvozdné, DS Svatopluk Hodonín, Divadlo SoLiTEAter, DS Jiří Poděbrady, DS Břetislav.

Jim Cartwright - Dva (Zmatkaři Dobronín)

foto: DS Kroměříž

Hru napsal Jim Cartwright, anglický dramatik, jehož hry byly přeloženy do 35 jazyků. Jeho první hra Road získala řadu ocenění. A právě hru Dva v Dobroníně herci nastudovali pod vedením zkušeného režiséra Ladislava Valeše (Rádobydivadlo Klapý), premiéra se konala 11. 1. 2014. 

Ocitáme se v severní Anglii v jednom baru, ve kterém se střídá řada hostů. Bar vedou manželé, pro které je hospoda celý jejich život, všechno se točí kolem jejího provozu a hostů, soukromý život pro ně neexistuje. Neustále se hádají, nenávidí se, nemůžou se vystát. Do baru chodí stálí hosté, např. stará paní, která má doma muže povaleče, který je nemocný nebo starý pán, který svou ženu miluje, i přesto, že je už dlouho mrtvá, žena, kterou bije manžel, nebo pár, kdy on je nevěrník a jeho přítelkyně puťka. 

Dalo by se říci, že zde hraje mnoho herců, ale není to tak. Jsou jen dva a jmenují se  Tereza Fialová a Vladimír A. Mátl. Jejich herecké výkony mě přesvědčily o tom, že jedna osoba může zahrát rozdílné postavy tak, že jim uvěříte téměř každé slovo.

Konec hry mě překvapil. Rozhodně bych takový nečekala, měla jsem vymyšleno několik variant, jak by vše mohlo skončit, ale na tuhle variantu jsem opravdu nepřišla. Bylo to smutné, tragické, přesto však hra patřila k těm festivalově lepším.

Jana Žáčková - Bábelův Bábel (Semtamfór Slavičín)

foto: DS Kroměříž

Autorská hra Jany Žáčkové nás zavádí do roku 1940. Příběh se odehrává v Sovětském svazu, kdy je zatčen spisovatel a novinář Isaak Babel. Čeká na smrt ve své cele a ve svých vzpomínkách se vrací k své ženě Antonině, ke svému mládí. Inscenace ukazuje systém tehdejší doby, ale v podstatě je jedno, jaký je to systém, protože systém nás ovládá za jakéhokoliv režimu. Příběh vypráví divačka z hlediště, na počátku je systémem nezkažená, naivní, plná ideálů, ale čím víc se blíží závěr, tím víc je systémem pohlcovaná, až se stala jeho součástí.

Isaac Babel je dodnes pro celý svět tak trochu hádankou. V této hře jsou citovány úryvky z Deníku 1920, který mohl vyjít až v roce 1989. Po celou dobu hry jsou diváci masírováni hesly jako "Vůdce je Bůh a Bůh je vůdce", a neustále zdůrazňované "A byla celá země jednotná v řeči i v činech". Mimochodem, tohle najdete i v Bibli, knize Genesis 1:11.

Přiznám se, že jsem hře moc nerozuměla, ztrácela jsem se hlavně v systému. Ale dost často mě mrazilo z toho, jak systém dokázal člověka zmanipulovat k obrazu svému. A za mě palec nahoru za to, že představitelé hry byli mladí lidé.

Jevan Brandon Thomas - Charleyova teta (1. Jarkovská divadelní společnost)

foto: DS Kroměříž

J. B. Thomas byl britský dramatik, herec a divadelní manažer. Jeho nejznámější hra se jmenuje Charleyova teta. 1. Jarkovská divadelní společnost tuto hru nastudovala se zkušenými herci.

Ocitáme se v univerzitním městečku v Oxfordu. Studenti Charley a Jack jsou zamilováni natolik, že chtějí své dívky požádat o ruku, než je jejich strýček odveze do Skotska. Máme tu však viktoriánskou dobu, kdy by se slušné a svobodné slečny neměly objevovat samotné ve společnosti mužů. Studenti využijí toho, že Charley má bohatou tetu Lucii, která přijede až z daleké Brazílie, a slečny Kitty a Amy pozvou na oběd. Jenže teta nepřijíždí. Zoufalí studenti přemluví svého kamaráda Babberleyho, aby se za tetu vydával. Vzniká tak řada vtipných a nezáviděníhodných situací, které vyvrcholí příjezdem pravé tety.

"Žádná žena není nikdy stará na komplimenty," řekl Jackův otec, když žádal falešnou tetu o ruku. Musím s tím jenom souhlasit. Hra byla vtipná, milá, diváci se bavili.

Alena Herman - Kód Nula (KDO ve Hvozdné)

foto: DS Kroměříž

Autorská hra Aleny Herman byla nejlepší z celého festivalu. Jedná se o sociální drama, které se odehrává v určitém fiktivním prostředí Londýna. Podstatou příběhu jsou partnerské vztahy a mateřská láska. Tak zní anotace k divadelní inscenaci. Autorka kromě toho, že hru sama režírovala, si zde i zahrála hlavní roli.

O tomto představení jsem slyšela jenom samou chválu a mě mrzí, že jsem ho neviděla.






Peter Quilter - Opona nahoru! (DS Svatopluk Hodonín)

foto: DS Kroměříž

Sobotní ranní představení byla komedie britského dramatika Petera Quiltera. Jeho hry se překládají do 23 jazyků a hrají se po celém světě.

Bill zemřel a divadlo, které vlastnil, přenechal pěti ženám - své dceři, bývalé ženě, současné ženě, své matce a své sekretářce. Divadlo je v hrozném stavu, propadlé hlediště, všude samá špína, prach a i peněz moc není. Dámy se rozhodly, že divadlo zachrání, sice kurzy aerobiku jsou velice dobrý finanční nápad, ale chtělo by to něco většího. Vymyslí benefiční akci na záchranu divadla, kde vystoupí kouzelník, malé baletky a hlavní číslo je Lisa Minnelli. Jenže nakonec dopadne všechno úplně jinak.

Otázka, proč Bill odkázal divadlo těmto ženám, je zcela nasnadě. Chtěl, aby bylo divadlo ve správných rukou, ale spíše než o záchranu divadla mu šlo o to, aby se ženy vzájemně pochopily, sblížily a hlavně si odpustily.

Tato situací komedie byla vcelku dobrá, lidé se smáli, oživením hry byl kostým reklamního kuře, ale kdo se pod kostýmem skrýval, to nikdo neví.

Brian Friel - Léčitel (Divadlo SoLiTeater)

foto: DS Kroměříž

Brian Friel je irský spisovatel a divadelní režisér. Je znám svou dramatickou tvorbou. Inscenace Léčitel vznikla v roce 1979. Příběh vypráví o nepříliš úspěšném léčiteli Franku Hardym, který se vrací domů do Irska. Doprovází ho jeho manželka Grace, alkoholička, je tímto životem unavená, opustila svou rodinu, pohodlí, jenom aby mohla být s Frankem. Jejich věrným přítelem je Teddy, manažer, který s nimi cestuje již dvacet let.

Původně byla hra  plná monologů, ale režisér text upravil tak, aby se postavy ve vyprávění pravidelně střídaly. Hra je filosofická, poskytuje zamyšlení nad životem, štěstím i zklamáním.

Při příchodu do sálu čekalo diváky překvapení - celá hra se odehrávala v hledišti, takže lidé, kteří přišli pozdě a nenašli volná místa v předních řadách, prakticky nic neviděli. Představitelé hry se hájili tím, že jsou zvyklí maximálně na tři řady, ne na deset. Pro mě osobně byla hra velmi zvláštní, možná příliš filozofická, smutná a tragická s koncem, který vlastně zůstává otevřený a diváci si některé věci musí domyslet sami.

Christopher Hampton - Nebezpečné známosti (DS Jiří Poděbrady)

foto: DS Kroměříž

Choderlos de Laclos napsal Nebezpečné známosti v roce 1782, ale kniha, potažmo film či divadlo je nesmrtelné, neustále se hraje. Christopher Hampton knihu převedl do divadelního světa. DS Jiří Poděbrady hru nastudoval a v listopadu 2013 měla hra premiéru.

Klasický příběh o lásce, intrikách, vášni nás zavádí do vyšší společnosti. Markýza je intrikářská a sleduje své vlastní cíle, má všechny muže omotané kolem prstu. Jedním z nich je i Valmont, který nenechá žádnou ženskou sukni na pokoji. Ale i na něj jednou dojde, stejně tak na Markýzu.

Představení se mi líbilo asi nejvíce z celého festivalu. Klasiku mám moc ráda, Nebezpečné známosti jsem četla i viděla a příběh mě opravdu zaujal. Co se mi opravdu líbilo, byly kulisy v bílém provedení s červenou pohovkou jako dominantou. Z postav jsem si oblíbila samotnou Markýzu a její eleganci, její nenaplněnou lásku k Valmontovi, ale i její hrdost.

Martin Sítek - Věnek a Vladimír: V Háji (DS Břetislav)

foto: DS Kroměříž

Závěrečná inscenace festivalu byla autorská hra Martina Sítka. Jedná se o komedii, kterou nastudovali herci z Divadelního souboru Břetislav.

V Háji se setkávají dva muži - vodák Věnek a rocker Vladimír, který je závislý na drogách. Dosti nesourodá dvojice, přesto však mají jedno společné. Jsou mrtví. Věnek se utopil a Vladimír se předávkoval. V Háji čekají, kam půjdou. Do pekla nebo do nebe? Avšak božský a ďáblův rozmar rozhodl, že hodný Věnek půjde do pekla, a sebevědomý, až drzý Vladimír do nebe. Co taková výměna duší provede s Bohem a Ďáblem? Byl to dobrý nápad nebo dost špatný vtip?

Trochu bláznivá komedie o tom, že by si člověk, respektive nadpozemské a podzemské bytosti neměly zahrávat s osudy ostatních lidí. Mohlo by se jim to dost krutě vymstít.