Jak jsem šla darovat krev

Malá pozornost

Před několika lety zveřejnila kroměřížská nemocnice výzvu k darování krve. Hodně mě to zaujalo, ale k činu jsem se vůbec neměla. Za prvé jsem byla krátce po operaci, takže jako vhodný kandidát jsem odpadla. A za druhé, chyběla mi odvaha.

Teď jsem po operaci více jak tři roky, a tak jsem si řekla, že do toho půjdu. Následoval telefonát do nemocnice. Tam mi sestra řekla, že můžu přijít jakékoliv úterý nebo středu od 6 - 8 hodin. Jako prvodárce však musím mít potvrzení od lékaře, že krev můžu darovat.

Dnes 7. 9. jsem se tedy na hematologické a transfuzní oddělení dostavila. Ještěže jsem měla s sebou kamaráda, který už měl za sebou několik desítek odběrů, takže věděl, jak to tady chodí.

Vzala jsem si pořadové číslo a posadila se. Po nějaké době mé číslo zavolala sestra, podívala se mi na žíly a z jedné mi vzala vzorek krve (to se dělá jen poprvé, příště mi budou krev brát z prstu). Ze žíly mi toho moc neteklo, tak mě napíchla znovu, tentokrát ze žíly na hřbetu ruky. Zkumavka putovala na testy, jaké mám hodnoty hemoglobinu a dalších složek krve. Mezitím jsem ještě vyplnila dotazník, zda jsem byla operována, očkována, jestli mám piercing či tetování a další otázky.

Nakonec jsem se posadila do čekárny a čekala, až si mě zavolá ošetřující lékařka, která se mnou udělala krátký pohovor, v podstatě shrnutí otázek, na které jsem odpovídala v dotazníku.

Následovalo další čekání s ostatními v čekárně, až si vás zavolají. Po zavolání jsem si umyla ruce a místo, z kterého mi budou odebírat krev a posadila jsem se do růžového křesla. Sestra mi zaškrtila ruku, krátce jsem zapumpovala a krev začala pomalu odtékat. Po patnácti minutách bylo po všem. Místo po vpichu jsem si držela, chvíli jsem čekala na křesle, kdyby se mi (jako prvodárci) udělalo zle, ať se můžou o mě postarat. 

Pak mě propustily a já šla na poslední stanoviště, kde jsem dostala oplatek, tablety na podporu hemoglobinu, omluvenku z práce, doklad pro daňové přiznání a padesátikorunovou poukázku do místního bufetu. Zároveň jsem se objednala na další odběr. Tentokrát až v lednu.

V čekárně už skoro nikdo nebyl. Udělala jsem si čokoládu s mlékem, která je pro dárce zdarma (kromě čokolády si můžete nechat uvařit čaj či kávu, je zde postaráno i o další pitný režim v podobě sirupu). Poseděla jsem a pak jsem si šla do bufetu koupit tři chlebíčky, které jsem snědla na posezení. Není divu - kromě necelého půl litru krve vám odběr vezme i energii, kterou je potřeba doplnit.

Moje pocity jsou v tuto chvíli velmi pozitivní. Měla jsem hodně velký strach - co kdyby se mi udělalo zle a já tam zkolabovala? Nebo něco jiného? Naštěstí se nic nestalo, sestry byly milé a příjemné, což udělá hodně.

Navíc mi pojišťovna může proplatit vitamíny a masáže v hodnotě 1000 Kč. A to se také vyplatí. Jako bonus jsem dostala krásný odznáček v podobě kapičky.

Závěrem bych chtěla říct, že se nemáte čeho bát a běžte to zkusit taky. Můžete tím pomoci někomu, kdo bude krev potřebovat.

Prázdninová přání

Konec školního roku se nesl ve znamení výroby přání pro paní učitelky nejen do školy, ale i do školky. Poslední školní víkend jsem si se svými dcerami sedla vyrobily jsme čtyři přáníčka. Holky byly moc šikovné a s mojí lehkou pomocí jsme vyrobily originální přáníčka, která se nedají nikde koupit.

Mně ještě před výrobou těchto přáníček čekal jeden úkol - vyzkoušet nové razítko. Objednala jsem ho v e-shopu Katy Scrap kde jsem mimochodem objednala i prázdná přáníčka a čiré razítko na embossing. (Mimochodem s ním ještě bojuji, ale já se to naučím).

Toto přání je vcelku jednoduché bez nějakých zbytečných drobností. Holčička s květinou je vybarvená vodovými barvami Anilinky od Koh-i-nooru, kytičky jsem vystřihla ze sady papírů z LIDLu. Pozadí jsem orazítkovala modrou barvou.

A protože nemám žádné razítko s českým textem, jednoduše jsem si nápis vytiskla na tiskárně. Silnější čtvrtku jsem už měla předem orazítkovanou. 

Přeji všem krásné prázdniny.

Motýlí přání

Další razítkové přáníčko jsem vyrobila jenom proto, abych si zdokonalila techniku a přišla na různé chyby a načerpala další inspiraci.

Na pozadí jsem použila inkousty značky Crelando (z LIDLu). Je poznat, že to nejsou žádné profesionální a dokonalé barvy. Červená je moc sytá a ostatní jsou příliš bledé. Proto si myslím, že není potřeba na inkoustech šetřit.

Květina je razítko značky Docrafts, které jsem namočila v černém inkoustu Windflower, posypala stříbrným embosovacím práškem Crelando a zapekla embosovací pistolí stejné značky. Květinu jsem vybarvila vodovými anilinovými barvami Kohinoor.

Na trávu jsem použila fixy značky Colorpeps.

A 3D motýl je taktéž značky Crelando. Na přání jsem ho přilepila malými lepícími čtverečky.

Čtvrtku jsem pak nalepila na přání pomocí lepidla.

O nesplněných snech

Před třemi lety jsem si vysnila jeden cíl - pracovat s knihami. Je jedno kde, klidně knihkupectví či knihovna. Srdcově nejblíže jsem měla ke knihovně, kde jsem začala pomáhat jako dobrovolník. Bez nějakých vyšších cílů, zkrátka proto, abych vyplnila čas, když jsem byla bez práce. Postupně jsem ke knihovně získala úzký vztah, zbožňovala jsem tu chvíli, kdy jsem měla vyjít po schodech nahoru a rozhlédnout se po oddělení a vdechnout vůni tisíců knih. Každý knihomol vám potvrdí, že vstupy do těchto prostor a knihkupectví se rovná droze.

Jak šel čas, napadalo mě, jaké by to bylo, kdybych tam pracovala - s knihami, s dětmi, povídala si s rodiči, vyhledávala informace o knihách. Navíc by mě tato práce i bavila. 

Zkušenosti a přátelství

A já jsem čekala. Tři roky. Tři roky je docela dlouhá doba na to, abyste poznali, jestli na něco máte nebo ne. Práci knihovnice jsem si vyzkoušela, když jsem tam byla jako záskok za nemoc. Byla to naprosto jedinečná zkušenost, která se nedá ničím zaplatit. Trvalo to jenom měsíc, ale nikdy jsem se necítila tak skvěle jako tam.

A co víc. Kromě zkušeností jsem získala i dvě přítelkyně, se kterými jsem si rozuměla od samého začátku. Jedna byla v mém věku, jsme stejného znamení, trochu stejné povahy, obě introvertky. Druhá je starší, extrovertka, se smyslem pro humor, která nezkazí žádnou legraci, je to taková vrba, které se dalo cokoliv svěřit a ona poradila a pohladila po duši.

Po dvou letech urputného hledání zaměstnání jsem si konečně našla práci. Nebylo to nic moc, ale byla to práce a příjem do rozpočtu. Chodila jsem unavená, nadřená, pak se přidaly zdravotní potíže v podobě bolestí zad a nohou. Pak se mi naskytla ve stejném podniku jiná práce, na kterou jsem kývla. Taky to ovšem není ono. Jediné pozitivum je, že přicházím do styku s lidmi, s kterými si ráda povykládám. Ale to je asi vše.

Nástupem do zaměstnání však moje dobrovolnická činnost v knihovně poklesla. Mrzelo mě to. Štvalo mě to. Jak mám rozdělit čas mezi práci, děti a knihovnu? Bohužel, knihovna v tomto případě musela jít stranou, nedalo se to jinak udělat.

Neuskutečnitelná příležitost

A pak ta příležitost přišla, mohl se mi konečně naplnit sen. Jenže se objevila překážka. V podobě rozdělení pozice na dvě. Na zkrácený úvazek. A nastalo velké dilema. Odejít ze současné práce a jít za svým snem, ale za polovinu peněz než mám v současném zaměstnání? Kdybych byla bez práce, neváhala bych ani vteřinu, šanci bych jistě měla, jak mi tvrdili. Jenže v mém případě zvítězilo finanční zajištění dětí a já si nemohla dovolit nosit domů málo peněz. 

Svou situaci jsem oplakala. Oplakávám ji i teď, protože to hodně bolí a obávám se, že to jen tak rychle nepřejde. Možná přejde, ale to jenom v případě, že změním zaměstnání za práci, na kterou mám kvalifikaci, a to je administrativa. Ale kdy se mi to podaří, to opravdu nevím. Jen doufám, že to bude co nejdříve, protože jinak si zvyknu na to, že současnou práci mám jakžtakž jistou a nebude se mi chtít už zaměstnání měnit....

V poslední době do knihovny chodím nerada a s pocitem, že jsem přišla o dvě přítelkyně. První jsem od dubna neviděla a ani jsme si na facebooku nevyměnily žádnou zprávu. S druhou se v knihovně pozdravíme a tím to končí. I když za to ani jedna nemůže, naše kamarádství to narušilo. A vlastně si za to můžu sama tím, že nedokážu přenést přes srdce svou prohru a tvářit se, že se vlastně vůbec nic nestalo. 

Nechci končit svou zpověď příliš negativně. Každý jistě přišel o některé své sny a netrápí se tím jako já. Neumím házet věci za hlavu a neřešit to, trvá mi hodně dlouhou dobu, než přijmu něco, co se mi nepovedlo získat.. 

Život ale jde zkrátka dál se svými prohrami a výhrami a je jen a jenom na mě, jak se s jeho nástrahami dokážu vypořádat. Zatím se mi to však nedaří.

"Baví nás pomáhat a pečovat o staré lidi"

Verča, Markéta, Pavla, Vašek a Pepa. To je pětice žáků z křenovického učiliště, kteří dva roky navštěvují Domov pro seniory ve Vážanech. Byl zde pro ně zajištěn odborný výcvik tak, aby se po složení závěrečných zkoušek mohli dál věnovat tomuto oboru.

Křenovické učiliště má dlouholetou tradici. První obory vznikly v roce 1955 a to se dvěma obory – dámské krejčovství a zahradnictví. Postupně se k nim přidávaly další obory. 

„Obor Pečovatelské služby je na našem učilišti otevřen čtvrtým rokem. Při otevírání oboru bylo v prvním ročníku sedm žáků, další rok škola přijala také sedm žáků. V dalším roce to bylo šest žáků,“ říká Jana Maňasová, učitelka odborného výcviku.

Škola je samostatně zřízená pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Je vhodná i pro ty žáky ze základních škol, kteří mají v deváté třídě slabý až velmi slabý prospěch a není u nich pravděpodobné, že by úspěšně zvládli náročnější učivo na SOU. Na učiliště se hlásí žáci se zdravotními, psychickými i sociálními problémy.

Jak to vidí žáci?

Všech pět se shoduje, že nejvíce je na této práci baví pomáhat a pečovat o staré lidi.

Na otázku, jaký je jejich pracovní den, Markéta odpověděla: „Chodíme na půl sedmou, převlečeme se a jdeme na oddělení, kde děláme ranní toaletu (koupel, stříhání nehtů a vlasů, holení).  Poté musíme v jídelně prostřít stoly na snídani, dále krmíme klienty, kteří se nemohou sami najíst. Po snídani pak zase jídelnu uklidíme. S klienty během dne provádíme různé aktivizace. Pak je oběd pro klienty, kterým znovu pomůžeme. Nakonec je odvážíme na pokoje.“

Většina z nich má své plány nejen na léto, ale i do budoucna. Někteří se chystají pokračovat ve studiu, někteří pracovat. Dvě slečny jsou maminkami – jedna je teprve čekatelka, druhá již dítě má a obě se shodují v tom, že starost o dítě je prioritou číslo jedna.

Co se všechno naučili? Komunikovat s personálem, s klienty a kompletní péči o ně. Kromě těchto činností se naučili také šít a žehlit prádlo pro klienty.

Klienti si tuto pětici žáků oblíbili. Jsou milí, sympatičtí a plní elánu. Oddělení je jich plné a bez nich jsou chodby tiché. I když se s nimi klienti i personál na konci května rozloučí, všichni na ně jistě budou hezky vzpomínat.

Razítka Docrafts - blahopřání

Nedávno jsem objevila razítkování a doslova jsem se do této výtvarné techniky zamilovala. Mám v zásobě jen dvě transparentní razítka značky Docrafts a černý a červený inkoust značky Windflower. Zatím to stačí, chci si razítkování vyzkoušet a podle toho, jak mě to bude zajímat a bavit, pořídím si další.

Razítko, co jsem si koupila, je jen růže na stonku s nápisem. I s tímto náčiním se dají dělat různá kouzla. Příkladem můžou být videa na Youtube.

Přání, které jsem vyrobila, je první, má mnoho nedostatků, které zpětně vidím, ale i první pokus se počítá.

Na celé přání jsem použila akvarelový papír.

Střední část jsem namočila vodou a poté jsem ji "otečkovala" temperovými barvami.

Samotné květy jsem vykreslila akvarelovými pastelkami Mondeluz