8. Divadelní festival Ludmily Cápkové

Divadelní festival Ludmily Cápkové je místo, kde se potkávali nejen herci, ale také lidé, kteří mají rádi divadlo. Letošní festival byl již osmý v pořadí. Ve dnech 28. – 31. května se divákům představilo osm soutěžních představení. 

Letošní festival se nesl v duchu 60. let 20. století, kdy světu vládly květinové děti, hippies, láska a mír. Atmosféra byla uvolněná, lidé se bavili, smáli se a užívali si krásných divadelních dnů. Ale nebyla to jen legrace, ale i těžká práce. Po skončení každého představení se porota sešla v tzv. kruhu, kde diskutovala s představiteli hry o tom, proč si hru vybrali, co se povedlo, co lidi zaujalo, co mohlo být lepší.

Maskotem festivalu byli Bratři v gatích, kteří sklidili velký ohlas, a každé jejich vystoupení bylo originální. Zaslouženě tak získali cenu klubu mladých diváků. Cenu divácké poroty získalo sociální drama Kód nula. Novinářská porota udělila cenu Janě Žáčkové za text k autorské hře Bábelův Bábel. Za nejlepší ženský herecký výkon byla oceněna Tereza Fialová, cenu za nejlepší mužský herecký výkon získal Vladimír A. Mátl. Oba si zahráli v inscenaci Dva. Hlavní cenu vyhrála hra Kód nula divadelního spolku KDO ve Hvozdné.

„Lásku a mír všem!“ J

Osm divadelních představení

Počet osm není náhodný. Když je festival již osmý, bude osm představení. Soutěžního festivalu se zúčastnily ochotnické divadelní spolky ze všech koutů republiky - Ostrava, Hodonín či Poděbrady. Všech osm představení bylo různého žánru. Hrála se zde klasika, drama i komedie. 

Některé byly moc povedené, některé byly složité na pochopení. Přesto všechny hry herci zahráli s nadšením a s cílem pobavit nejen diváky, ale zaujmout i porotu.

A kdo se na festivalu představil? Jmenovitě to byli Zmatkaři Dobronín, Semtamfór Slavičín, 1. Jarkovská divadelní společnost, KDO ve Hvozdné, DS Svatopluk Hodonín, Divadlo SoLiTEAter, DS Jiří Poděbrady, DS Břetislav.

Jim Cartwright - Dva (Zmatkaři Dobronín)

foto: DS Kroměříž

Hru napsal Jim Cartwright, anglický dramatik, jehož hry byly přeloženy do 35 jazyků. Jeho první hra Road získala řadu ocenění. A právě hru Dva v Dobroníně herci nastudovali pod vedením zkušeného režiséra Ladislava Valeše (Rádobydivadlo Klapý), premiéra se konala 11. 1. 2014. 

Ocitáme se v severní Anglii v jednom baru, ve kterém se střídá řada hostů. Bar vedou manželé, pro které je hospoda celý jejich život, všechno se točí kolem jejího provozu a hostů, soukromý život pro ně neexistuje. Neustále se hádají, nenávidí se, nemůžou se vystát. Do baru chodí stálí hosté, např. stará paní, která má doma muže povaleče, který je nemocný nebo starý pán, který svou ženu miluje, i přesto, že je už dlouho mrtvá, žena, kterou bije manžel, nebo pár, kdy on je nevěrník a jeho přítelkyně puťka. 

Dalo by se říci, že zde hraje mnoho herců, ale není to tak. Jsou jen dva a jmenují se  Tereza Fialová a Vladimír A. Mátl. Jejich herecké výkony mě přesvědčily o tom, že jedna osoba může zahrát rozdílné postavy tak, že jim uvěříte téměř každé slovo.

Konec hry mě překvapil. Rozhodně bych takový nečekala, měla jsem vymyšleno několik variant, jak by vše mohlo skončit, ale na tuhle variantu jsem opravdu nepřišla. Bylo to smutné, tragické, přesto však hra patřila k těm festivalově lepším.

Jana Žáčková - Bábelův Bábel (Semtamfór Slavičín)

foto: DS Kroměříž

Autorská hra Jany Žáčkové nás zavádí do roku 1940. Příběh se odehrává v Sovětském svazu, kdy je zatčen spisovatel a novinář Isaak Babel. Čeká na smrt ve své cele a ve svých vzpomínkách se vrací k své ženě Antonině, ke svému mládí. Inscenace ukazuje systém tehdejší doby, ale v podstatě je jedno, jaký je to systém, protože systém nás ovládá za jakéhokoliv režimu. Příběh vypráví divačka z hlediště, na počátku je systémem nezkažená, naivní, plná ideálů, ale čím víc se blíží závěr, tím víc je systémem pohlcovaná, až se stala jeho součástí.

Isaac Babel je dodnes pro celý svět tak trochu hádankou. V této hře jsou citovány úryvky z Deníku 1920, který mohl vyjít až v roce 1989. Po celou dobu hry jsou diváci masírováni hesly jako "Vůdce je Bůh a Bůh je vůdce", a neustále zdůrazňované "A byla celá země jednotná v řeči i v činech". Mimochodem, tohle najdete i v Bibli, knize Genesis 1:11.

Přiznám se, že jsem hře moc nerozuměla, ztrácela jsem se hlavně v systému. Ale dost často mě mrazilo z toho, jak systém dokázal člověka zmanipulovat k obrazu svému. A za mě palec nahoru za to, že představitelé hry byli mladí lidé.

Jevan Brandon Thomas - Charleyova teta (1. Jarkovská divadelní společnost)

foto: DS Kroměříž

J. B. Thomas byl britský dramatik, herec a divadelní manažer. Jeho nejznámější hra se jmenuje Charleyova teta. 1. Jarkovská divadelní společnost tuto hru nastudovala se zkušenými herci.

Ocitáme se v univerzitním městečku v Oxfordu. Studenti Charley a Jack jsou zamilováni natolik, že chtějí své dívky požádat o ruku, než je jejich strýček odveze do Skotska. Máme tu však viktoriánskou dobu, kdy by se slušné a svobodné slečny neměly objevovat samotné ve společnosti mužů. Studenti využijí toho, že Charley má bohatou tetu Lucii, která přijede až z daleké Brazílie, a slečny Kitty a Amy pozvou na oběd. Jenže teta nepřijíždí. Zoufalí studenti přemluví svého kamaráda Babberleyho, aby se za tetu vydával. Vzniká tak řada vtipných a nezáviděníhodných situací, které vyvrcholí příjezdem pravé tety.

"Žádná žena není nikdy stará na komplimenty," řekl Jackův otec, když žádal falešnou tetu o ruku. Musím s tím jenom souhlasit. Hra byla vtipná, milá, diváci se bavili.

Alena Herman - Kód Nula (KDO ve Hvozdné)

foto: DS Kroměříž

Autorská hra Aleny Herman byla nejlepší z celého festivalu. Jedná se o sociální drama, které se odehrává v určitém fiktivním prostředí Londýna. Podstatou příběhu jsou partnerské vztahy a mateřská láska. Tak zní anotace k divadelní inscenaci. Autorka kromě toho, že hru sama režírovala, si zde i zahrála hlavní roli.

O tomto představení jsem slyšela jenom samou chválu a mě mrzí, že jsem ho neviděla.






Peter Quilter - Opona nahoru! (DS Svatopluk Hodonín)

foto: DS Kroměříž

Sobotní ranní představení byla komedie britského dramatika Petera Quiltera. Jeho hry se překládají do 23 jazyků a hrají se po celém světě.

Bill zemřel a divadlo, které vlastnil, přenechal pěti ženám - své dceři, bývalé ženě, současné ženě, své matce a své sekretářce. Divadlo je v hrozném stavu, propadlé hlediště, všude samá špína, prach a i peněz moc není. Dámy se rozhodly, že divadlo zachrání, sice kurzy aerobiku jsou velice dobrý finanční nápad, ale chtělo by to něco většího. Vymyslí benefiční akci na záchranu divadla, kde vystoupí kouzelník, malé baletky a hlavní číslo je Lisa Minnelli. Jenže nakonec dopadne všechno úplně jinak.

Otázka, proč Bill odkázal divadlo těmto ženám, je zcela nasnadě. Chtěl, aby bylo divadlo ve správných rukou, ale spíše než o záchranu divadla mu šlo o to, aby se ženy vzájemně pochopily, sblížily a hlavně si odpustily.

Tato situací komedie byla vcelku dobrá, lidé se smáli, oživením hry byl kostým reklamního kuře, ale kdo se pod kostýmem skrýval, to nikdo neví.

Brian Friel - Léčitel (Divadlo SoLiTeater)

foto: DS Kroměříž

Brian Friel je irský spisovatel a divadelní režisér. Je znám svou dramatickou tvorbou. Inscenace Léčitel vznikla v roce 1979. Příběh vypráví o nepříliš úspěšném léčiteli Franku Hardym, který se vrací domů do Irska. Doprovází ho jeho manželka Grace, alkoholička, je tímto životem unavená, opustila svou rodinu, pohodlí, jenom aby mohla být s Frankem. Jejich věrným přítelem je Teddy, manažer, který s nimi cestuje již dvacet let.

Původně byla hra  plná monologů, ale režisér text upravil tak, aby se postavy ve vyprávění pravidelně střídaly. Hra je filosofická, poskytuje zamyšlení nad životem, štěstím i zklamáním.

Při příchodu do sálu čekalo diváky překvapení - celá hra se odehrávala v hledišti, takže lidé, kteří přišli pozdě a nenašli volná místa v předních řadách, prakticky nic neviděli. Představitelé hry se hájili tím, že jsou zvyklí maximálně na tři řady, ne na deset. Pro mě osobně byla hra velmi zvláštní, možná příliš filozofická, smutná a tragická s koncem, který vlastně zůstává otevřený a diváci si některé věci musí domyslet sami.

Christopher Hampton - Nebezpečné známosti (DS Jiří Poděbrady)

foto: DS Kroměříž

Choderlos de Laclos napsal Nebezpečné známosti v roce 1782, ale kniha, potažmo film či divadlo je nesmrtelné, neustále se hraje. Christopher Hampton knihu převedl do divadelního světa. DS Jiří Poděbrady hru nastudoval a v listopadu 2013 měla hra premiéru.

Klasický příběh o lásce, intrikách, vášni nás zavádí do vyšší společnosti. Markýza je intrikářská a sleduje své vlastní cíle, má všechny muže omotané kolem prstu. Jedním z nich je i Valmont, který nenechá žádnou ženskou sukni na pokoji. Ale i na něj jednou dojde, stejně tak na Markýzu.

Představení se mi líbilo asi nejvíce z celého festivalu. Klasiku mám moc ráda, Nebezpečné známosti jsem četla i viděla a příběh mě opravdu zaujal. Co se mi opravdu líbilo, byly kulisy v bílém provedení s červenou pohovkou jako dominantou. Z postav jsem si oblíbila samotnou Markýzu a její eleganci, její nenaplněnou lásku k Valmontovi, ale i její hrdost.

Martin Sítek - Věnek a Vladimír: V Háji (DS Břetislav)

foto: DS Kroměříž

Závěrečná inscenace festivalu byla autorská hra Martina Sítka. Jedná se o komedii, kterou nastudovali herci z Divadelního souboru Břetislav.

V Háji se setkávají dva muži - vodák Věnek a rocker Vladimír, který je závislý na drogách. Dosti nesourodá dvojice, přesto však mají jedno společné. Jsou mrtví. Věnek se utopil a Vladimír se předávkoval. V Háji čekají, kam půjdou. Do pekla nebo do nebe? Avšak božský a ďáblův rozmar rozhodl, že hodný Věnek půjde do pekla, a sebevědomý, až drzý Vladimír do nebe. Co taková výměna duší provede s Bohem a Ďáblem? Byl to dobrý nápad nebo dost špatný vtip?

Trochu bláznivá komedie o tom, že by si člověk, respektive nadpozemské a podzemské bytosti neměly zahrávat s osudy ostatních lidí. Mohlo by se jim to dost krutě vymstít. 

Vzpomínkový večer s Antonínem Procházkou

Divadelní spolek Kroměříž oslavil letos 150 let od svého vzniku. Oslavy zahájilo 26. května divadelní představení Věrní abonenti. Tuto hru napsal kroměřížský rodák Antonín Procházka. A právě tento Moliére, jak je přezdíván, byl hostem dalšího pořadu, který se konal 27. května na Starém pivovaru.

Téměř dvě hodiny vzpomínání na dětství a rodiče, především pak na tatínka Antonína, který byl známý český skladatel, dirigent a v neposlední řadě také autorem mnoha operetek.

"Když nehraješ jako Nový nebo Werich, jdi od toho," říkával mu Antonín starší. Oldřich Nový byl otcův velký kamarád a i s ním se pojí velmi zábavná historka, kde hraje důležitou roli pyžamo. I s Janem Werichem se Antonín mladší setkal a to za zvláštních okolností v Praze na Kampě u plotu....

Vzpomínal také na Miroslava Horníčka a na natáčení Hovorů H. v Kroměříži, na to, jak se bál, že rezervovaní Hanáci nebudou Horníčkovi pokládat žádné otázky. A bál se oprávněně, protože na "Má někdo první dotaz?" Kroměřížáci mlčeli. Horníček však jejich ostych rozehnal tím, že se jich zeptal: "Má někdo druhý dotaz?" Tím zábrany padly, lidé se smáli a na Horníčka se sypal jeden dotaz za druhým.

I na pana Procházku měli lidé dotazy, na všechny vtipně odpovídal, stejně jako tenkrát Horníček.

Celý pořad byl protkán písněmi z operetek, které napsal Antonín Procházka starší. Zazpívali je herci z Městského divadla Brno Milan Němec (který je známý svou postavou esenbáka ze seriálu Vyprávěj a jeho povzdechnutí: "Antoníne, Antoníne," musí znát každý) a Ivana Odehnalová. Na klavír doprovázela Monika Jakubíčková.

Večer byl velice příjemný a diváci si odnesli krásný zážitek v podobě muže, který si svou přezdívku plzeňský Moliére plně zasloužil. Dokázal, že umí nejen skvěle vyprávět, ale i skládat básně, recitovat a zpívat.

Pasování prvňáčků na čtenáře

"Čeká na mě spousta knih a chci vědět, co je v nich. Slibuji tu dneska všem, že budu pilným čtenářem. Knížky budu opatrovat a vždy se k nim hezky chovat." Tento čtenářský slib zněl Manským sálem Arcibiskupského zámku v Kroměříži. Ve dnech 27. a 28. 5. 2015 do zámku zavítali prvňáčci ze sedmi kroměřížských základních škol, aby je zde do řad čtenářů Knihovny Kroměřížska pasoval sám zámecký knihovník Cyril Měsíc.

O hudební doprovod se postarali absolventi ze Základní umělecké školy v Kroměříži pod vedením pana učitele Jiřího Nepožitka. Děti přišli pozdravit zastupitelka Ing. Blanka Šimůnková, místostarosta PhDr. Pavel Motyčka, vedoucí odboru kultury Mgr. Pavel Zrna a ředitelka knihovny PhDr. Šárka Kašpárková. 

Všech 358 prvňáčků dostalo také krásné dárky v podobě knížky od Jiřího Žáčka Odemyky zamyky z nakladatelství Triton, placku a pohlednici, která umožňuje dětem vstup do zámku zadarmo a jejich doprovod vstup za polovinu ceny.

   

Rallye Dakar fotoaparátem Martina Straky

Když se řekne Rallye Dakar, každému se okamžitě vybaví poušť, prach, horko a velká auta. Prostě typicky mužská záležitost a pro většinu žen dosti nezajímavé téma. Když vám ale o Rallye Dakar začne vyprávět Martin Straka, najednou se i mně, naprostém neznalci těchto závodů, otevře nový obzor a to nejen díky nádherným fotografiím, ale i zajímavým povídáním.

V Knihovně Kroměřížska se 19. 5. uskutečnila beseda spojená s autorským čtením knihy, která má vyjít začátkem června. Jmenuje se Mezi oceány a napsal ji právě Martin Straka. Martin Straka je sportovním komentátorem automobilových závodů. Na závody začal chodit již v dětství a od té doby si rychlá auta zamiloval.

Komentuje řadu motoristických závodů jako je LeMans či Grand Prix. Na jednom velké závodě ještě nebyl. Tento sen se mu však splnil a v lednu 2015 se zúčastnil závodu Rallye Dakar, ne jako závodník ani jako komentátor, ale jako oficiální fotograf. V autě jeli tři, a i když si celý závod užíval, měl dost práce s focením a psaním.

Martin Straka měl ve focení volnou ruku. Fotil nejen celý závod, ale i to, co k Rallye Dakar neodmyslitelně patří a to jsou především lidé. A nejen oni, ale i různé maličkosti, se kterými se Straka na třítýdenní cestě potkal. Měl také možnost se setkat se spousty známých osobností jako je Robby Gordon, jenž patří k hvězdám Dakaru, protože "jezdí srdcem" a lidé ho za to milují, nebo Carlos Sainz, se kterým se již znal dříve z okruhu v Mostě.

Na Dakaru vznikly překrásné fotografie a k nim i krátké příběhy. Celé povídání se příjemně poslouchalo, dvě hodiny promítání a vyprávění uteklo velmi rychle a ještě nebylo řečeno vše. Na závěr si Martina Straka poslechl potlesk, který byl, věru, zasloužený.

Foto: Martin Straka

Turistické Lotyšsko

Zdroj: www.sehnalova.cz

Středeční kroměřížské Lotyšské dny patřily cestování. Nejprve návštěvníci Knihovny Kroměřížska mohli shlédnout dokumentární filmy o Lotyšsku z pořadů Cestománie a Objektiv a dozvědět se tak přímo přes objektiv kamery, jak se žije v Lotyšsku během letního slunovratu, který se odehrává ve dvou dnech. Tyto dny se nazývají Líga a Janis. Lidé jsou ověnčení květy a listy ze stromů, zpívají a tančí. Svůj největší svátek si užívají každými doušky.

Vrcholem celého odpoledne bylo povídání Milana Pekaře, který se do Lotyšska vydal objevovat nejen Rigu, ale i další města.  Do Lotyšska se vydal v březnu, kdy se brzo stmívá a pouze na víkend. Přesto však stihl navštívit řadu zajímavých míst.

Do Lotyšska cestoval letadlem, nejpohodlnějším a nejrychlejším možným způsobem. Seznámil se s hlavním městem, poté vlakem odjel do přímořských letovisek jako je Dubulti, Vecāķi a Sigulda. 

Kromě zážitků prezentoval spoustu fotografií, některé z nich byly součástí fotografické soutěže. Ukazovaly záběry z Rigy, ale i siguldských hradů či fotografie pobřeží Baltského moře. 

Lotyšsko musí být krásná země a rozhodně stojí za procestování a poznat ji blíž.

Více fotografií naleznete na stránkách poslankyně Evropského Parlamenut Olgy Sehnalové

Lotyšsko dětem

Lotyšské dny patří i dětem. Proto se 12. května v Knihovně Kroměřížska uskutečnila pro ně akce. Ve výtvarné dílničce měly děti za úkol namalovat lotyšského čerta Velnse, který se objevuje v lotyšských lidových pohádkách.

Druhým úkolem byl vědomostní kvíz o Lotyšsku. Některé otázky byly těžší, např. jaké je oblíbené lotyšské jídlo či motivy na secesních domech. Otázku, jaké je hlavní město Lotyšska, věděl úplně každý. Poslankyně Evropského Parlamentu Olga Sehnalová přišla děti do knihovny pozdravit a každému, kdo správně zodpověděl všechny otázky, předala malé dárky.

Během celého odpoledne se mohly děti dívat na promítání animovaného filmu Záchranáři, které zná v Lotyšsku každé dítě a jsou tam velmi oblíbení. Ani se tomu nelze moc divit, protože Záchranáři jsou něco jako čeští Pat a Mat.

Seznámení s Lotyšskem

Již po desáté se v Kroměříži konají evropské dny. Tentokrát se lidem představila severská země Lotyšsko. Od pondělí 11. 5. do 15. 5. jsou pro všechny zájemce přichystány různé přednášky, výstavy či promítání filmů a ochutnávka lotyšských pokrmů.

Jako tradičně zahájení evropských dní proběhlo v kroměřížském kulturním domě. Úvodních slov se ujala europoslankyně Olga Sehnalová, která přivítala všechny návštěvníky a poděkovala organizacím, které se na Lotyšských dnech podílely. Po úvodních slovech zazněly dvě lidové písně, které zazpívaly dívky ze Základní umělecké školy v Kroměříži. 

Poté vystoupil lotyšský velvyslanec v Praze Alberts Sarkanis a představil svou zemi a dlouholetou historii. Závěrem podotkl, že ve dvoumilionovém Lotyšsku žije pět tisíc Čechů. V současné chvíli je pět tisíc Lotyšů v Ostravě na hokejovém mistrovství světa a za tato slova sklidil nejen smích, ale i velký potlesk.

 
  

Zpívající národ

A pak už začal plánovaný program. Moderování se ujala Daniela Vrbová, zkušená redaktorka Českého rozhlasu. Jejími hosty byla lektorka na Univerzitě Karlově Kristine Ante a cestovatel Roman Šulc. Kristine Ante je v České republice rok a na UK učí Čechy lotyštinu. Sama se český jazyk učila skoro sedm let, a i když říká, že je pořád se co učit, tak její čeština je velmi dobrá. Možná i proto, že čeština a lotyština má mnoho společného - v lotyšském jazyce se skloňuje a časuje, lotyština má také háčky a čárky. Co je možná obtížné je slovní zásoba, protože jak je známo, Lotyšsko prošlo mnoha historickými vztahy, takže do slovní zásoby pronikly slova z němčiny, ruštiny nebo polštiny.

Roman Šulc Lotyšsko procestoval. Do této severské země se dostává velmi těžko. Nejsnadnější cesta je letadlem nebo autem, pokud ovšem řídíte nonstop dvanáct hodin s nohou na plynu. V Lotyšsku se dá navštívit spoustu zajímavých míst od hradů a zámků přes národní parky až po moře. "Pokud máte rádi koupání na Lipně, Baltské moře vám bude plně vyhovovat."

Kromě kulturních památek jsou velmi populární různé hudební festivaly. Největším festivalem je Svátek písní, který má dlouholetou tradici. Pořádá se jednou za pět let a vyznačuje se nejen mnoha tisíci diváky, ale také sbory. "Zlé jazyky tvrdí, že v Lotyšsku mají více lidových písní než obyvatel." Olga Sehnalová má téměř pravdu. Uvádí se, že existuje více jak jeden milion krátkých čtyřverší (dain) a Lotyšsko má téměř dva miliony obyvatel.

Pod vlivem velkých států

Svou nezávislost vyhlásilo Loyšsko v roce 1918, stejně jako Československo. Lotyšsko však bylo pod vlivem velkých států jako je Německo či Rusko a to se projevilo nejen v hospodářství země. A i když se rozpadl Sovětský svaz, v Lotyšsku zůstalo spoustu ruských vojáků. Nyní všichni pobírají lotyšský důchod, což je samozřejmě pro Rusko velmi výhodné. 

Z Lotyšska však emigrovalo také spoustu lidí, především do Velké  Británie a Irska. Vláda má sice plán, který by přiměl emigranty se vrátit zpět, ale tento plán není moc efektivní.

Náboženství

V Lotyšsku platí nepsaný zákon, že se nikdo nesmí ptát na to, jaké je kdo víry. Na lotyšském území jsou zastoupeni luteráni, římští katolíci a pravoslavní. Přesto však se představitelé všech církví respektují a pravidelně se scházejí.

Ochutnávka tradičních jídel

Zdroj: Restaurace Scéna

Restaurace Scéna pro všechny návštěvníky připravila ochutnávku tradičních lotyšských jídel od polévky až po moučník. Tyto pokrmy najdete také v nabídce poledních jídel.

Můžete tak ochutnat Skabu kapostu zupa (zelná polévka), lotyšský bramborový salát, Zirnu pikas (pečené hrachové kuličky), Pigári (smažené pirožky plněné uzeným masem) nebo sladký moučník Rupjmaizes Kartojums