O nesplněných snech

Před třemi lety jsem si vysnila jeden cíl - pracovat s knihami. Je jedno kde, klidně knihkupectví či knihovna. Srdcově nejblíže jsem měla ke knihovně, kde jsem začala pomáhat jako dobrovolník. Bez nějakých vyšších cílů, zkrátka proto, abych vyplnila čas, když jsem byla bez práce. Postupně jsem ke knihovně získala úzký vztah, zbožňovala jsem tu chvíli, kdy jsem měla vyjít po schodech nahoru a rozhlédnout se po oddělení a vdechnout vůni tisíců knih. Každý knihomol vám potvrdí, že vstupy do těchto prostor a knihkupectví se rovná droze.

Jak šel čas, napadalo mě, jaké by to bylo, kdybych tam pracovala - s knihami, s dětmi, povídala si s rodiči, vyhledávala informace o knihách. Navíc by mě tato práce i bavila. 

Zkušenosti a přátelství

A já jsem čekala. Tři roky. Tři roky je docela dlouhá doba na to, abyste poznali, jestli na něco máte nebo ne. Práci knihovnice jsem si vyzkoušela, když jsem tam byla jako záskok za nemoc. Byla to naprosto jedinečná zkušenost, která se nedá ničím zaplatit. Trvalo to jenom měsíc, ale nikdy jsem se necítila tak skvěle jako tam.

A co víc. Kromě zkušeností jsem získala i dvě přítelkyně, se kterými jsem si rozuměla od samého začátku. Jedna byla v mém věku, jsme stejného znamení, trochu stejné povahy, obě introvertky. Druhá je starší, extrovertka, se smyslem pro humor, která nezkazí žádnou legraci, je to taková vrba, které se dalo cokoliv svěřit a ona poradila a pohladila po duši.

Po dvou letech urputného hledání zaměstnání jsem si konečně našla práci. Nebylo to nic moc, ale byla to práce a příjem do rozpočtu. Chodila jsem unavená, nadřená, pak se přidaly zdravotní potíže v podobě bolestí zad a nohou. Pak se mi naskytla ve stejném podniku jiná práce, na kterou jsem kývla. Taky to ovšem není ono. Jediné pozitivum je, že přicházím do styku s lidmi, s kterými si ráda povykládám. Ale to je asi vše.

Nástupem do zaměstnání však moje dobrovolnická činnost v knihovně poklesla. Mrzelo mě to. Štvalo mě to. Jak mám rozdělit čas mezi práci, děti a knihovnu? Bohužel, knihovna v tomto případě musela jít stranou, nedalo se to jinak udělat.

Neuskutečnitelná příležitost

A pak ta příležitost přišla, mohl se mi konečně naplnit sen. Jenže se objevila překážka. V podobě rozdělení pozice na dvě. Na zkrácený úvazek. A nastalo velké dilema. Odejít ze současné práce a jít za svým snem, ale za polovinu peněz než mám v současném zaměstnání? Kdybych byla bez práce, neváhala bych ani vteřinu, šanci bych jistě měla, jak mi tvrdili. Jenže v mém případě zvítězilo finanční zajištění dětí a já si nemohla dovolit nosit domů málo peněz. 

Svou situaci jsem oplakala. Oplakávám ji i teď, protože to hodně bolí a obávám se, že to jen tak rychle nepřejde. Možná přejde, ale to jenom v případě, že změním zaměstnání za práci, na kterou mám kvalifikaci, a to je administrativa. Ale kdy se mi to podaří, to opravdu nevím. Jen doufám, že to bude co nejdříve, protože jinak si zvyknu na to, že současnou práci mám jakžtakž jistou a nebude se mi chtít už zaměstnání měnit....

V poslední době do knihovny chodím nerada a s pocitem, že jsem přišla o dvě přítelkyně. První jsem od dubna neviděla a ani jsme si na facebooku nevyměnily žádnou zprávu. S druhou se v knihovně pozdravíme a tím to končí. I když za to ani jedna nemůže, naše kamarádství to narušilo. A vlastně si za to můžu sama tím, že nedokážu přenést přes srdce svou prohru a tvářit se, že se vlastně vůbec nic nestalo. 

Nechci končit svou zpověď příliš negativně. Každý jistě přišel o některé své sny a netrápí se tím jako já. Neumím házet věci za hlavu a neřešit to, trvá mi hodně dlouhou dobu, než přijmu něco, co se mi nepovedlo získat.. 

Život ale jde zkrátka dál se svými prohrami a výhrami a je jen a jenom na mě, jak se s jeho nástrahami dokážu vypořádat. Zatím se mi to však nedaří.

Do divadla v džínách?

Začala jsem chodit do divadla. Pro některé z vás to není žádné překvapení, protože tady i na svém druhém blogu Knihu, prosím! jsem napsala několik článků o představeních, která jsem navštívila.

Začala jsem chodit v létě, kdy kroměřížské Divadlení bývalo na nádvoří radnice a klubu Starý pivovar a veřejně to přiznám, nebrala jsem to jako nějakou velkou společenskou událost, navíc jsem jezdila na kole, abych byla rychle tam a rychle zpátky, takže jsem chodila jak jinak než v džínách a botaskách. To mě sice neomlouvá, ale navíc představení bývala kolem deváté hodiny večerní a jak se připozdívalo a kalendář se pomalu obracel v srpen, bývalo i zima a kdekterý divák byl viděn v teplých bundách a dekách.

Jenže léto přešlo v podzim a divadlo se přesunulo do sálu Starého pivovaru a já jsem při první návštěvě zažila veliké faux pais. Přijela jsem v džínách a botaskách! A jako bonus nás tam bylo jen několik, a tak moje džíny a botasky bily do očí. Přiznám se, že jsem se hluboce zastyděla a nohy jsem schovávala pod židli, prostě nechtěla jsem být moc na očích. Ono to moc dobře nešlo, když jsem seděla v první řadě a v sále nebyla úplná tma.

Už od základní školy nám naše třídní vštěpovala, že se do divadla v džínách nechodí. Patří to k základní společenské etiketě a kdo s tím má problém, ať jde k šípku a do divadla nechodí. A upřímně si myslím, že je úplně jedno, zda se jedná o ochotnické či profesionální divadlo, pohádku pro děti či cokoliv jiného. Prostě divadlo je divadlo. Samozřejmě se také musí rozlišovat, jestli jdete do velkého divadla nebo do komorního divadla, kde jsou pravidla trochu volnější.

Na druhé představení jsem se hezky oblékla. Myslím tím hlavně to, že jsem neměla džíny a botasky, ale společenské kalhoty, halenku a boty na podpatku. Hned jsem se cítila mnohem lépe a tak trochu i slavnostněji. Zajímalo mě, jak jsou na tom ostatní diváci. A ano, našli se tam tací, kteří džíny měli, ale určitě si tím hlavu nelámali jako já.

Říkám si, jestli je vážně tak těžké otevřít svou skříň, vydolovat a oprášit sukni či společenské kalhoty. Není nutné, aby pánové měli zrovna kravaty a dámy rukavičky, ale co to udělá, když se na dvě hodinky kulturního zážitku hezky oblečeme? Rozhodně to udělá radost nejen nám, ale určitě i hercům.

Takže závěrečné konstatování zní: DO DIVADLA V DŽÍNÁCH NE!

Mám doma prvňáka

Mám doma prvňáka. Mám se radovat nebo se bát? Asi se budu radovat a zároveň i bát. Přece jenom vstup do něčeho nového je hodně důležité, zvlášť pro prvňáky, kdy jim končí doba hraní a začíná doba povinností. Budou se učit psát, číst a počítat, což je, samozřejmě, základ, ale zároveň se jim tím otevře nekonečně mnoho možností a bude záležet jen na nich, jak toho využijí.

Dnes jsme měli první třídní schůzky, kdy se ve školní jídelně sešli rodiče budoucích prvňáků. Byli tam i paní učitelky, které je budou učit, vedoucí školní jídelny a družiny a také zástupci placených kroužků - angličtina a hra na flétnu a klávesy.

Zástupkyně ředitele nás rodiče informovala o všech organizačních věcech, paní učitelka zase, co máme dětem pořídit, kolik se bude vybírat peněz do třídního fondu, kolik budou stát obědy, jaké jsou aktivity v družině. Nestíhala jsem psát :-)

Moc doufám, že to všechno v pohodě zvládneme a nebudeme stresovat (tedy já). Zatím ještě zbývá koupit to nejdůležitější - aktovku. A hlavně tam musí být Bloom, víla ze seriálu Winx, která u nás teď frčí. Příští týden to asi půjdeme okouknout, vyzkoušíme různé druhy aktovek a pak se rozhodneme, jestli koupíme na místě nebo objednáme přes internet.

Dcera se naštěstí do školy těší a já s ní. Jsem zvědavá, jestli ji škola bude bavit stejně jako mě, když jsem chodila do školy. Pamatuju si, když se rozdávali učebnice do vyšší třídy, tak jsem si je o prázdninách s radostí prohlížela a listovala v nich. Nejraději jsem měla čítanku, ta mě fascinovala vždycky.

Ještě musíme zvládnout letní prázdniny, ale ty rychle utečou a než se nadějeme, bude 1. září a z dcery se stane regulérní prvňák.

Závislá na knihách

Jsem knihomolka a jsem závislá – závislá na knihách. Když vidím knihkupectví, vždy se minimálně podívám do výlohy, co mají pěkného a pro sebe si říkám – tu mám, tamtu mám taky, ta mi přijde na recenzi, tahle kniha byla naprosto příšerná, u téhle jsem v ruce žmoulala kapesník.

Většinou stejně ale otevřu dveře a vejdu dovnitř. Už jenom kvůli té vůni, která mě celou obklopí. Dotýkám se jednotlivých knih, očima zkoumám obálky, jestli mě některá nezaujme. A i když si třeba nic nekoupím, mám pocit uspokojení a radosti.

Zní to šíleně? Asi ano, ale nejsem jediná šílená a závislá. (No, možná v mém nejbližším okolí určitě). Stačí v Googlu napsat „knižní blogy“ či „knižní recenze“ a objeví se vám milion odkazů. Objevíte tak mnoho nadšených blogerů, kteří si rádi s vámi popovídají na téma knihy a recenze, s jakými nakladatelstvími spolupracují, jaký druh knih čtou. Možná vás překvapí, že většina blogerů je ve věkové skupině 16 – 26 let a převládá u nich Y/A žánr. Já upíry ani fantasy nečtu, mám ráda společenské romány, detektivky nebo historické příběhy.

Snažím se podporovat české autory. Jak? Tím, že je čtu. V mé knihovně tak najdete Alenu Jakoubkovou, Jana Bauera, Kláru Janečkovou, Jaroslava Čejku a další a další známé či méně známé české spisovatele.

Mám také svůj knižní blog. Naštěstí ne blogísek, na ten už jsem stará. Snažím se o něj pečovat, starat se o něj a vést ho tak, aby se na něj mí čtenáři rádi vraceli. Je to těžké – konkurence je obrovská a boj o každého čtenáře je běh na dlouhou trať. Pokud se vám to nepodaří, budete jedním z mnoha knižních blogů, o kterém bude vědět jen pár věrných čtenářů.