O nesplněných snech

Před třemi lety jsem si vysnila jeden cíl - pracovat s knihami. Je jedno kde, klidně knihkupectví či knihovna. Srdcově nejblíže jsem měla ke knihovně, kde jsem začala pomáhat jako dobrovolník. Bez nějakých vyšších cílů, zkrátka proto, abych vyplnila čas, když jsem byla bez práce. Postupně jsem ke knihovně získala úzký vztah, zbožňovala jsem tu chvíli, kdy jsem měla vyjít po schodech nahoru a rozhlédnout se po oddělení a vdechnout vůni tisíců knih. Každý knihomol vám potvrdí, že vstupy do těchto prostor a knihkupectví se rovná droze.

Jak šel čas, napadalo mě, jaké by to bylo, kdybych tam pracovala - s knihami, s dětmi, povídala si s rodiči, vyhledávala informace o knihách. Navíc by mě tato práce i bavila. 

Zkušenosti a přátelství

A já jsem čekala. Tři roky. Tři roky je docela dlouhá doba na to, abyste poznali, jestli na něco máte nebo ne. Práci knihovnice jsem si vyzkoušela, když jsem tam byla jako záskok za nemoc. Byla to naprosto jedinečná zkušenost, která se nedá ničím zaplatit. Trvalo to jenom měsíc, ale nikdy jsem se necítila tak skvěle jako tam.

A co víc. Kromě zkušeností jsem získala i dvě přítelkyně, se kterými jsem si rozuměla od samého začátku. Jedna byla v mém věku, jsme stejného znamení, trochu stejné povahy, obě introvertky. Druhá je starší, extrovertka, se smyslem pro humor, která nezkazí žádnou legraci, je to taková vrba, které se dalo cokoliv svěřit a ona poradila a pohladila po duši.

Po dvou letech urputného hledání zaměstnání jsem si konečně našla práci. Nebylo to nic moc, ale byla to práce a příjem do rozpočtu. Chodila jsem unavená, nadřená, pak se přidaly zdravotní potíže v podobě bolestí zad a nohou. Pak se mi naskytla ve stejném podniku jiná práce, na kterou jsem kývla. Taky to ovšem není ono. Jediné pozitivum je, že přicházím do styku s lidmi, s kterými si ráda povykládám. Ale to je asi vše.

Nástupem do zaměstnání však moje dobrovolnická činnost v knihovně poklesla. Mrzelo mě to. Štvalo mě to. Jak mám rozdělit čas mezi práci, děti a knihovnu? Bohužel, knihovna v tomto případě musela jít stranou, nedalo se to jinak udělat.

Neuskutečnitelná příležitost

A pak ta příležitost přišla, mohl se mi konečně naplnit sen. Jenže se objevila překážka. V podobě rozdělení pozice na dvě. Na zkrácený úvazek. A nastalo velké dilema. Odejít ze současné práce a jít za svým snem, ale za polovinu peněz než mám v současném zaměstnání? Kdybych byla bez práce, neváhala bych ani vteřinu, šanci bych jistě měla, jak mi tvrdili. Jenže v mém případě zvítězilo finanční zajištění dětí a já si nemohla dovolit nosit domů málo peněz. 

Svou situaci jsem oplakala. Oplakávám ji i teď, protože to hodně bolí a obávám se, že to jen tak rychle nepřejde. Možná přejde, ale to jenom v případě, že změním zaměstnání za práci, na kterou mám kvalifikaci, a to je administrativa. Ale kdy se mi to podaří, to opravdu nevím. Jen doufám, že to bude co nejdříve, protože jinak si zvyknu na to, že současnou práci mám jakžtakž jistou a nebude se mi chtít už zaměstnání měnit....

V poslední době do knihovny chodím nerada a s pocitem, že jsem přišla o dvě přítelkyně. První jsem od dubna neviděla a ani jsme si na facebooku nevyměnily žádnou zprávu. S druhou se v knihovně pozdravíme a tím to končí. I když za to ani jedna nemůže, naše kamarádství to narušilo. A vlastně si za to můžu sama tím, že nedokážu přenést přes srdce svou prohru a tvářit se, že se vlastně vůbec nic nestalo. 

Nechci končit svou zpověď příliš negativně. Každý jistě přišel o některé své sny a netrápí se tím jako já. Neumím házet věci za hlavu a neřešit to, trvá mi hodně dlouhou dobu, než přijmu něco, co se mi nepovedlo získat.. 

Život ale jde zkrátka dál se svými prohrami a výhrami a je jen a jenom na mě, jak se s jeho nástrahami dokážu vypořádat. Zatím se mi to však nedaří.

"Baví nás pomáhat a pečovat o staré lidi"

Verča, Markéta, Pavla, Vašek a Pepa. To je pětice žáků z křenovického učiliště, kteří dva roky navštěvují Domov pro seniory ve Vážanech. Byl zde pro ně zajištěn odborný výcvik tak, aby se po složení závěrečných zkoušek mohli dál věnovat tomuto oboru.

Křenovické učiliště má dlouholetou tradici. První obory vznikly v roce 1955 a to se dvěma obory – dámské krejčovství a zahradnictví. Postupně se k nim přidávaly další obory. 

„Obor Pečovatelské služby je na našem učilišti otevřen čtvrtým rokem. Při otevírání oboru bylo v prvním ročníku sedm žáků, další rok škola přijala také sedm žáků. V dalším roce to bylo šest žáků,“ říká Jana Maňasová, učitelka odborného výcviku.

Škola je samostatně zřízená pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Je vhodná i pro ty žáky ze základních škol, kteří mají v deváté třídě slabý až velmi slabý prospěch a není u nich pravděpodobné, že by úspěšně zvládli náročnější učivo na SOU. Na učiliště se hlásí žáci se zdravotními, psychickými i sociálními problémy.

Jak to vidí žáci?

Všech pět se shoduje, že nejvíce je na této práci baví pomáhat a pečovat o staré lidi.

Na otázku, jaký je jejich pracovní den, Markéta odpověděla: „Chodíme na půl sedmou, převlečeme se a jdeme na oddělení, kde děláme ranní toaletu (koupel, stříhání nehtů a vlasů, holení).  Poté musíme v jídelně prostřít stoly na snídani, dále krmíme klienty, kteří se nemohou sami najíst. Po snídani pak zase jídelnu uklidíme. S klienty během dne provádíme různé aktivizace. Pak je oběd pro klienty, kterým znovu pomůžeme. Nakonec je odvážíme na pokoje.“

Většina z nich má své plány nejen na léto, ale i do budoucna. Někteří se chystají pokračovat ve studiu, někteří pracovat. Dvě slečny jsou maminkami – jedna je teprve čekatelka, druhá již dítě má a obě se shodují v tom, že starost o dítě je prioritou číslo jedna.

Co se všechno naučili? Komunikovat s personálem, s klienty a kompletní péči o ně. Kromě těchto činností se naučili také šít a žehlit prádlo pro klienty.

Klienti si tuto pětici žáků oblíbili. Jsou milí, sympatičtí a plní elánu. Oddělení je jich plné a bez nich jsou chodby tiché. I když se s nimi klienti i personál na konci května rozloučí, všichni na ně jistě budou hezky vzpomínat.

Razítka Docrafts - blahopřání

Nedávno jsem objevila razítkování a doslova jsem se do této výtvarné techniky zamilovala. Mám v zásobě jen dvě transparentní razítka značky Docrafts a černý a červený inkoust značky Windflower. Zatím to stačí, chci si razítkování vyzkoušet a podle toho, jak mě to bude zajímat a bavit, pořídím si další.

Razítko, co jsem si koupila, je jen růže na stonku s nápisem. I s tímto náčiním se dají dělat různá kouzla. Příkladem můžou být videa na Youtube.

Přání, které jsem vyrobila, je první, má mnoho nedostatků, které zpětně vidím, ale i první pokus se počítá.

Na celé přání jsem použila akvarelový papír.

Střední část jsem namočila vodou a poté jsem ji "otečkovala" temperovými barvami.

Samotné květy jsem vykreslila akvarelovými pastelkami Mondeluz

Lucembursko pro děti a Turistické Lucembursko

V úterý 20. října proběhly v rámci Lucemburských dní dvě akce. Obě se však konaly v Knihovně Kroměřížska.

První akce byla v dětském oddělení, kdy děti měly splnit mnoho úkolů. Mohly si vytvořit vlastní královskou korunu, vybarvit si obrázek královny a krále či postavit z kostek zámeckou věž. 

Dalším úkolem bylo vyplnění soutěžního kvízu o Lucembursku. Otázky to nebyly vůbec jednoduché, ale nápověda v podobě atlasu byla k dispozici a všechny děti měly odpovědi správné. Otázka, kolik je v Lucembursku bank, se v knize hledala hodně dlouho. A jaké jsou nejvýznamnější lucemburské produkty? I tato otázka dala dětem pořádně zabrat, přesto ji však zvládly také dobře zodpovědět.

Všechny správně vyplněné kvízy pečlivě ohodnotila evropská poslankyně Olga Sehnalová a děti od ní dostaly malé dárečky.

Pak přišla na řadu Cestománie a Objektiv. Lucembursko je rozlohou podobné Zlínskému kraji, má 2 586 km2, ale narozdíl od Zlínského kraje se může pyšnit velkým množstvím památek jako jsou hrady, zámky, rozhledny či katedrály.

Po shlédnutí těchto dvou pořadů následovala cestovatelská beseda s Milanem Teplanem. Milan Teplan se do Lucemburska rozjel v září 2013 a kromě zážitků si s sebou přivezl spoustu fotografií. Na mapě Lucemburska ukázal, kudy cestoval a zároveň celou trasu prezentoval v podobě fotografií.

Na fotografiích představil bývalá ocelářská města, hrady Bourscheid či Vianden, kde se narodil Jan Lucemburský, budoucí český král.

Zahájení Lucemburských dní

Po půl roce do Kroměříže opět zavítaly Evropské dny. Tentokrát to byla země, která v tomto půlroce předsedá evropskému společenství. Tou zemí je Lucembursko.

Zahájení se jako tradičně uskutečnilo v kroměřížském kulturním domě. Pozvání Olgy Sehnalové přijala Iva Mrázková, honorární konzulka České republiky, a Michal Wittmann, předseda Asociace česko-slovensko-lucemburského přátelství.

Úvod zahájily děti ze Základní umělecké školy v Kroměříži. Pod vedením paní učitelky Lenky Doubravové zazpívaly lidovou píseň Zu Arel Op der Knippchen. Z literárně-dramatického oboru v ZUŠ Kroměříž si žáci připravili recitaci od lucemburského básníka Guillauma de Machauta.

Diváky přišel pozdravit také první tajemník Velvyslanectví Lucemburska v ČR Frank Biever, který svou zdravici přečetl v češtině.

Celou besedu moderovala Daniela Vrbová z Českého rozhlasu Plus. Svých hostů (Iva Mrázková a Michal Wittmann jsou manželé) se ptala na záludné otázky. Diváci se tak dozvěděli, že v Lucembursku žije asi 1400 Čechů, převážně překladatelů, ředitelů. Pořádají různé kulturní akce, výstavy či hudební vystoupení.

Lucemburčané ve své zemi moc lucembursky nemluví, protože nemají příležitost. Lucemburština je více slyšet, denní tisk je psán v němčině či francouzštině. 

Také zde zazněla otázka na gastronomii. Mezinárodním jídlem je uzené maso s fazolemi a bramborami. Lucembursko je také známé svými bílými víny, např. rulandské šedé, bílé a černé, ryzlink smíchaný se silvánem či perlivé víno.

Po besedě přišly na řadu otázky z řad diváků a úplně na závěr kavárna a restaurace Scéna připravila pro všechny návštěvníky ochutnávku lucemburských jídel. Diváci tak mohli ochutnat švestkový koláč, paštiky s paprikou či zeleným pepřem nebo také již zmiňované tradiční lucemburské jídlo. Po celý týden Lucemburských dní si mohou návštěvníci v restauraci v rámci denního menu objednat lucemburské pochoutky.

Součástí tohoto týdne je také výstava s názvem Lucemburské střípky, v Knihovně Kroměřížska je k vidění sbírka knih lucemburských spisovatelů. V knihovně je také soutěžní fotografická výstava z Lucemburska navštíveného občany.

    

Zápisky z turistova deníku: lidové stavby v Rymicích

Rymice jsou malinkou vesničkou u Holešova. Má přes pět set obyvatel, kde každý zná každého. V této vesnici naleznete pozůstatky z dob, kdy lidé neznali elektřinu, plyn ani splachovací záchod. V Rymicích se nachází několik domečků s doškovou střechou a vybavením, které k domům patřilo. A nejen to, kromě těchto domků si návštěvníci mohou prohlédnout větrný mlýn a zdejší tvrz.

Prohlídka se nám opravdu líbila. Trvala sice hodinu a půl, procházelo se vesnicí, ale nikomu to nevadilo. I děti byly spokojené a to už je co říct.

Doškové domky

Domečky pochází z období 18. století, ale rekonstrukce probíhala v 70. letech 20. století. Návštěvníci mohou nahlédnout do interiérů všech domků. Domečky mají hliněnou podlahu, jsou postavené z nepálených cihel a mají typický znak - doškové střechy.

Také každý domek byl jiný, navštívili jsme tak chaloupky nejen chudých obyvatel, ale i obydlí bohaté rodiny.

Kovárna

Zdejší kovárna slouží dodnes. Byla postavená v 19. století, Střecha není z došků, ale z břidlice, aby nedošlo ke shoření. Jak logické, když jsme v kovárně.

Zajímavostí je zařízení na podkování ne koní, ale krav. Protože kůň umí držet, kráva to neumí, tak musela být připnutá do popruhů.

Větrný mlýn

Tento mlýn německého typu byl postavený v roce 1795 v Bořenovicích. V roce 1972 byl převezen do Rymic, kde se stal součástí prohlídky. Celý mlýn je otočný, otáčel se pomocí "berana". Je to dlouhá tyč, kterou nemůžete minout. 

Tvrz

Tvrz byla vystavěná ve 14. století. V 19. století tvrz sloužila jako palírna, později jako cukrovar. V současné době tvrz vlastní Muzeum Kroměřížska, které zde vybudovalo výstavy a expozice ze života na venkově. 

Jsou zde vykopávky, které se našly v Rymicích, dále pak nádobí a formičky, které se používaly přii vaření a pečení, svatební kroje, povozy, jednoduše vše, co představovalo tehdejší způsob života.

Jak se do Rymic dostat?

Rymice leží kousek od Holešova. Cesta je v pohodě, pokud pojedete od Količína, muzeum, kde začíná prohlídka, není od cesty vidět. Vydáte se po hlavní cestě doprava, po levé straně uvidíte uličku s prvními doškovými domky, ale ještě níž je pak muzeum.

Prohlídka je rozdělená do dvou okruhů, malý okruh stojí 50 Kč, velký okruh 60 Kč. Určitě doporučuji ten velký.

 

   

   

   

Zápisky z turistova deníku: Hostýn

Náš další výlet byl opět v okolí, tentokrát trochu vzdáleném, ale přesto dostatečně blízko. Náš cíl se nachází v hostýnských vrších a je místem mnoha poutníků. Toto místo se jmenuje Hostýn. Hostýn je kopec, na kterém najdete například baziliku Nanebevzetí Panny Marie, křížovou cestu, kterou vybudoval Dušan Jurkovič, větrnou elektrárnu a rozhlednu, poutní domy nebo také Vodní kapli.

Na Hostýně jsem nebyla pořádnou řádku let, ale mám pocit, že zůstal úplně stejný. Ale i po tak dlouhé době se mi tady moc líbilo a určitě doporučuji Hostýnek navštívit.

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Tato dominanta Hostýnku byla založena v roce 1721, ale vystavění kostela mělo dlouhé průtahy kvůli válečným konfliktům a také kvůli obtížnosti dopravy nahoru. Nakonec byl kostel vysvěcen v roce 1748. Tolik jen v krátkosti k historii kostela, má samozřejmě i pokračování, ale teď to není to hlavní.

K bazilice vedou schody, je to tak typické, že kdyby tam chtěli udělat jen chodník, už by to nebylo ono. Ze zdola je na kostel nádherný pohled. Po stranách schodů jsou stánky s turistickým zbožím a občerstvením, typické lákadlo pro turisty. Pokud se od baziliky otočíte a schody sejdete úplně dolů, objevíte Vodní kapli, ze které vytéká zázračný pramen. Kdo v tuto báji věří, ten se vody napije.

Jurkovičova křížová cesta

S Dušanem Jurkovičem jsem měla možnost se seznámit již dříve. Tedy ne s ním, to je jasné, ale s jeho prací. Tou další věcí byla Jurkovičova rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm, o které jsem psala už vloni.

Tato křížová cesta je nádherná. Jednotlivé kapličky vznikly v roce 1904, autorem kreseb byl Kroměřížák Joža Úprka. Jenže osud tomu chtěl, že se dochovalo jen jedno zastavení. Bylo to kvůli neozkoušené technice, která nevydržela drsné hostýnské podnebí.

Rozhledna

K rozhledně se dostanete, když se od baziliky vydáte doleva a kolem hřbitova nahoru. Nemůžete ji minout, protože před rozhlednou je velká větrná elektrárna, která svými vrtulemi ozvučuje vzduch kolem.

Rozhledna několikrát měnila svůj vzhled, nejvíce se mi podle dobových fotografií líbila varianta z roku 1902, ale je mi jasné, že zdejší povětrnostní podmínky stříšce moc nepřály. V současné době je na střeše rozhledny spousta antén a satelitů. Tato podoba je od roku 2005, kdy rozhledna slouží jako důležitý bod integrovaného záchranného systému.

Jak se na Hostýn dostat?

Nejdůležitější ze všeho je dostat se do Bystřice pod Hostýnem. V Bystřici jsou už pak cedule směřující k Hostýnu. U bystřického hřbitova je odstavné parkoviště, kde můžete zaparkovat auto a máte dvě možnosti. Buď nahoru vyjedete autobusem nebo taxíkem (autobus, dle aktuálního tarifu, stojí 17 Kč dospělí, děti 8 Kč, taxík vás vyjde na 100 - 120 Kč) nebo se vydáte na Hostýn pěšky pod červené značce. Není to daleko, asi jen 4 km.

Autobus jezdí jen jeden každou hodinu. Proto mám pro vás jeden tip na zpáteční cestu. Pokud se chcete z Hostýnu dostat z Bystřice v určitou hodinu, doporučuji si na parkoviště stoupnout minimálně půl hodiny předem, jinak se může stát, že se do autobusu nedostanete. Pokud jste bez dětí a nejste senior, doporučuji procházku z kopce dolů.